Musím přiznat, že mám velkou radost z toho, na jaké ženy v životě narážím. V jednom z předchozích epizod jsem se tématu ženství a vzájemné podpory už věnovala a jsem ráda, že i v tomto aktuálním díle vám můžu představit další silnou, nebojácnou, talentovanou a pracovitou dámu.

Petra Gupta Valentová je Češka původem z Pardubic. Vždy ale nějak věděla, že skončí v cizině. Žije v New Yorku, kam se původně dostala jako studentka, město jí učarovalo a zůstala. Petra má indického manžela a podobně jako já - doma je na 3 místech ve světě. V Česku, v USA i v Indii.

Indie mě fascinuje a proto jsme si kromě newyorských studií a životě v posledním těžkém roce povídaly hlavně o indických zkušenostech. Jaká byla její indická tradiční svatba? Proč se dostala do tamních médií a jaká byla Petra nevěsta? Petra Indii taky přenáší do své práce a věnuje se studiu tradičního tisku na látky. Jak je toto indické řemeslo podobné moravskému modrotisku? 

A samozřejmě jsme se musely dotknout společnému tématu nás obou - jaké to je vychovávat děti v mezinárodním manželství a jak její kluci zvládají češtinu? Přeji příjemný poslech a pěkné léto!

Julie

Tomáš Nídr nás dnes zavede do Limy, hlavního města Peru. Já si Limu představuju stejně jako celou Jižní Ameriku jako město vždy zalité sluncem, kde se na rozích ulic popíjí silná káva, kouří se doutníky, děti se snaží všelico prodávat procházejícím a taky jako místo, kde asi nebude takový problém narazit na chudobu a zároveň na ty nejbohatší z nejbohatších. Jak moc je to pravda nebo ne? 

Tomáš se věnuje Latinské Americe a více než 10 let žije v hlavním městě Peru. Odtud podniká reportážní cesty do okolních zemí a píše do několika českých novin a časopisů včetně Deníku N anebo časopisu Reportér. V Limě zakotvil poté, co poznal svou budoucí ženu Claudii, se kterou má malou Sofii. Tomáš píše o životě běžných Peruánců i o tématech, která drasticky ovlivňují životy lidí na jižní polokouli, jako je obrovské sucho nebo drogová problematika. V podcastu jsme mluvili mimo jiné o roli manželek jihoamerických drogových bossů.

Dalším Tomášových tématem jsou čeští krajané a místa, pojmenovaná po vypálených Lidicích: "Když byly Lidice vypáleny, československá exilová vláda toho "propagandisticky" využila v tom smyslu, že se zasadila o to, aby jméno Lidic nikdy nezmizelo z mapy světa. A podařilo se, že se na některých místech přejmenovaly po Lidicích vesnice, parky nebo ulice. Vždy, když jsem v nějaké zemi, kde vím, že se něco po Lidicích jmenuje, tak se tak vydám," vypráví Tomáš Nídr. Do budoucna by rád tento svůj osobní projekt posunul do ucelené podoby v knižní publikaci.

V rozhovoru se dostaneme i k tomu, co v jejich limském bytě vzniklo během koronavirové karantény. Když se jako rodina ocitli s manželkou a dcerou zavření v izolaci, rozhodli se, že společný čas využijí k napsání knihy. Sofinka inspirovala, Tomáš psal a Claudia - původem architektka - ilustrovala. Vznikla dětská kniha Sofinka a kouzelná cukrárna.

I tentokrát díky, že jste poslouchali a když budete podcast dál sdílet, udělá mi to velkou radost.

Zdraví vás Julie 

Tentokrát jsem se spojila s Bruselem a Denisou Šedivou. Velmi pozoruhodnou dámou, kterou jde jen těžko představit v jedné větě. Pracovala na mnoha různých pozicích ve státní správě, v neziskovkách a v PR, než se dostala ke svým projektům, o kterých dnes budeme mluvit především. Zajímá ji umění, design, knihy, lidská práva a ženy. Všechno témata, která zajímají i mě. 

Denisa žije už 7 let v Bruselu, kde doprovází svého muže - diplomata při NATO Jiřího Šedivého a společně vychovávají 2 děti. O Belgii tentokrát moc mluvit nebudeme, mnohem více mě totiž zajímala Denisina kniha - abecédář ABCZ aneb H jako Havel, taková designová encyklopedie pro děti, která ale potěší stejně, ne-li víc rodiče. Na jejím projektu je mi blízké to, že pomáhá dalším rodičům, kteří jsou ve stejné roli jako my dvě, vybrat to důležité, co představit z české historie a kultury dětem. Já s tím, abych pravdu řekla, často bojuju. Chtěla bych jim to předat všechno, co nejvíc jim toho ukázat, pouštět hudbu a číst, jenže ono to zkrátka nejde. 

Nakonec budeme mluvit i trochu o životě v Belgii a hlavně i o dalším společném tématu - o ženách, nejen proto, že téma její další knihy budou právě ženy. Tak se zaposlouchejte, sdílejte, likujte, podpořte, jak budete umět. Přeji pěkný poslech a pěkný týden!

Julie

Mirek Konvalina je ředitel Českého centra v New Yorku a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v USA. Když jsem začala natáčet své první reportáže z New Orleansu a posílat je do Prahy, Mirka jsem ještě neznala. Přece jen jsme se generačně trochu minuli. Ale na jeho jméno jsem narazila, když jsem začala pátrat po českých krajanech v Louisianě a našla jeho reportáž z městeček Libuše a Kolín, vzdálených jen několik hodin severně od New Orleansu. Dnes je Mirek ředitelem Českého centra v New Yorku, centra, kde jsem přesně před rokem a něco zažila jeden z nejkrásnějších večerů - diskuzi o mé knize Doma v Nola s českými krajany i dalšími Newyorčany, kteří šli tehdy právě okolo Bohemian Hall na Upper East Side na Manhattanu.

A protože vím, že Mirek je člověk zábavný, plný informací a velmi dobrý vypravěč, musela jsem jej do podcastu pozvat. Samozřejmě těch témat, která máme společná, je spousta. Začali jsme právě v Louisianě, u českých krajanů, kam já se zatím nedostala, i když je to do původně českých městeček jen několik hodin cesty. Čeští krajané žijí nejvíce v Chicagu, Texasu a Nebrasce, takže mě dost zajímalo, jak se zatoulali až na jih do Louisiany. A tady je kousek odpovědi z Mirkovy reportáže:

"Krajané sem přišli před sto lety a tehdy vůbec netušili, jak tady na jihu bude těžký život. Když vykáceli duby a borovice zjistili, že pozemky nejsou tak úrodné, jak jim slibovali. Dnes už tam žije jen hrstka Čechů, kteří vydrželi v tomto náročném klimatu a vybudovali obce Kolín a Libuš. Chovají krávy, pěstují cukrovou třtinu, bavlnu a sojové boby a nechtějí se stěhovat. Do kraje, kde hospodaří Tůmovi, Smetákovi, Brožíkovi nebo Procházkovi ve střední Louisianě zajel zpravodaj Českého rozhlasu Miroslav Konvalina."

V Louisianě jsme se ještě zastavili, protože mě zajímalo, jaké to bylo reportovat z New Orleansu a okolí bezprostředně po hurikánu Katrina. Mirek se podělil o tu jeho "Katrina story", tedy příběh spojený s devastujícím hurikánem. Mluvili jsme ale taky o jeho úplně první cestě, která proběhla hned po revoluci, kdy se v roce 1991 vydal za oceán studovat žurnalistiku. Proč mu nechutnal americký chleba a párky? Co všechno procestovat a jaká přátelství z této první i mnoha dalších cest vznikla?

Nakonec se Mirek podělil o několik tipů z New Yorku, kde teď žije. Až se budete chystat na svůj první pocovidový americký výlet, možná vám přijdou k dobru jeho doporučení na to, kde se dá sehnat nejlepší bagel, odkud je nejlepší výhled na New York nebo kolik hodin si vyšetřit na prohlídku Metropolitního muzea.

Pojďte se na chvíli zasnít a přenést do New Yorku. Já bych letěla hned!!!

Zdraví, Julie

Foto: Český rozhlas

Z Bohuslavic do Middleton Tyas.  Ze zapomenutého slezského kraje, do zapomenutého anglického kraje. S Hankou Buhlovou jsem se neviděla dobrých 20 let a až díky Facebooku jsem zjistila, že moje spolužačka z gymplu z vedlejšího déčka, se kterou jsme zpívaly ve stejném sboru, dnes zpívá ve sboru v severní Anglii, ba co, ona ho dokonce vede.

Hanka je můj první host ze série lidí, kteří pocházejí z mého rodného kraje. Vy už za toho půl roku, kdy podcast natáčím, víte, že jsem poměrně osobní a že už jsem mnohokrát narazila na pojem Hlučínsko. A čím dál víc zjišťuju, kolik mých bývalých spolužáků, sousedů anebo lidí, na které jsem někdy někde doma narazila, žije v cizině. Takže mě napadlo, že si budu i je postupně zvát, abychom zhodnotili, jakou cestu už jsme ušli.

Hanka odjela do Londýna jako au pair, když se nedostala na svou vytouženou JAMU. A z tříměsíčního pobytu se stalo 20 let, přibyly 3 děti a skvělý James, se kterým teď Hanka vede hospodu v malebné vsi Middleton Tyas. Doporučuju si vyhledat její fotografie. Přesně ta kamenná romantika, jakou si u severní Anglie člověk představí.

V hodinovém povídání se ptám na to, jaké byly její začátky, jaké pivo se na hranici se Skotskem v jejich hospůdce čepuje, jak se stalo, že se česká holka stala organizátorkou místního života a co nejraději v Anglii její rodina dělá. Hanka zavzpomíná i na jedinečné setkání se zesnulým princem Philipem, pro kterého měla jen slova chvály a lásky.

Chci moc poděkovat všem vám, kdo jste mi napsali po odvysílání rozhovoru s Petrem Sísem. To, jak otevřeně a lidsky povídal o své práci i rodině, chytlo za srdce strašně moc z vás a já mám z toho o to větší radost. 

Sledujte podcast na podcastových aplikacích, označte si odběr sdílejte na Facebooku, na stránkách Doma v Nola a chcete-li se vždy podívat i na fotogalerii k jednotlivému dílu, najdete ji na mém webu www.domavnola.com.

Zdraví Julie

Petr Sís, ilustrátor, kterého netřeba příliš představovat. V první části rozhovoru jsme se věnovali převážně jeho nové knize Nicky & Vera: A Quiet Hero of the Holocaust and the Children He Rescued, která dětem představuje období 2. světové války a nabízí možnost, jak se o těžkých tématech mezigeneračně bavit.

Od mnohých z vás přišly komentáře a nadšené ohlasy, že poslouchat pana Síse byla radost. Já s vámi souhlasím. Schválně jsem se střihem tohoto druhého dílu moc nepospíchala a snad mi to odpustíte - bylo to proto, že jsem si části šetřila a dávkovala jsem si jej postupně jako takový balzám na duši v jinak šíleném světě, který je přeplněný ne vždy úplně příjemnými informacemi a událostmi. 

V tomto díle rozhovoru vás nalákám na vzpomínky pana Síse na paní Jackie Kennedy Onassis, která byla editorkou jeho knihy o Praze Tři zlaté klíče, i na povídání o tom, jak se dostal k práci ilustrátora pro slavné americké noviny a časopisy. 

Povídáme si jako dva staří známí - čeští krajani ztracení ve velké Americe - a zjišťujeme, že ač jsou naše děti věkově velmi od sebe, máme/měli jsme ty stejné starosti a radosti. Jak se vyrovnat s tím, že naše děti nebudou nikdy naplno Čechy, jak se vyrovnat s tím, že nemluví úplně dokonale česky, že jsme my jejich rodiče imigranti často důvodem mnoha faux pas a jak jsme jako autoři na svých dětech závislí a do své tvorby promítáme jejich malé dětské americké životy.

Věřím, že i druhá část vás bude bavit a zajímat stejně jako ta první. Budu se moc těšit na další zprávy od vás a když podcast nasdílíte se svými známými, budu moc ráda. Děkuju a hezký týden přeju!

Julie

Ilustrátor, autor dětských knih a animovaných filmů Petr Sís žije od roku, kdy já se narodila, v USA. Když jsem slyšela o jeho nové knize, kterou v Americe představil koncem ledna, věděla jsem, že bych s ním velmi ráda mluvila. Nejen o knize samotné, ale o životě vůbec. Petr Sís má na kontě skoro 30 vlastních dětských knih. Ačkoliv jsem jeho jméno vždy měla v povědomí, až s vlastními dětmi jsem objevila krásu, něžnost a cit pro detail jeho obrazů. Schválně říkám obrazů, protože každá stránka v jeho knize je jako samostatný obraz.

Ať už se procházíte starou Prahou v nádherné knize Tři zlaté klíče, pouštíte se do dobrodružství Robinsona Crusoa anebo se s jeho nejnovější knihou (zatím jen anglicky) Nicky & Vera: A Quiet Hero of the Holocaust and the Children He Rescued snažíte svým dětem poprvé představit téma 2. světové války a holocaustu, vždycky je to plnohodnotný zážitek - kulturní a rodinný.

Petra Síse, jak sám v rozhovoru přiznává, v Česku oslovují taky jako "Mistře".  I když se při tomto oslovení ošívá, zároveň si myslím, že si jej užívá a zaslouží. Rozhovor pro podcast Doma v Nola jsme dělali přes ZOOM. Já ze své kuchyně v týdnu školních prázdnin, takže jsem musela nejdřív děti vyprovodit ke kamarádce. Pan Sís ze své podkrovní pracovny na venkově za New Yorkem. V pozadí jsem na zdi viděla jeho slavný velrybí plakát z newyorského metra, o kterém budeme mluvit v 2. dílu rozhovoru a díky tomu, že byl v domácím prostředí, ukázal mi i jinou velrybu - talisman, který si nosíval do nakladatelství při jednáních o nových projektech. V něčem má ta prapodivná covidí doba své kouzlo. Dovoluji si říct, že ještě před rokem by mě žádat o "videorozhovor" skutečně nenapadlo.

Nová kniha je nádherná, plná smutné české historie, ale také plná naděje. I když daleko od domova, Sísovy knihy jsou pevnou spojující nití. "Myslel jsem si, že zvládnu své děti poučit o tom, co jsem prožil v komunistickém Československu, ale stejně pořád zjišťuju, že to rodilí Američané stále nejsou schopni pochopit. A tak může i tento příběh vyprávěný skrz hrdiny Věru a Nicholase být jistým úvodem pro studium o tehdejší tragické době," říká k příběhu Petr Sís.

Tady krátká ukázka dvouhodinového rozhovoru, který jsem nechtěla příliš krátit, a tak jsem jej tentokrát rozdělila do dvou dílů.


V reportáži amerického veřejnoprávního rozhlasu NPR se vás redaktorka ptala, jestli dané téma není pro děti příliš temné. Co vám řekli v nakladatelství, když jste poprvé přišel s tímto nápadem?

Je to dilema. Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý, ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci. A je pravda, že nakladatelství často nechtějí riskovat.

Měl jsem ale velké štěstí, že redaktor knihy Simon Boughton je původem z Anglie, takže příběh znal. Mluvili jsme o tom, kdo by byl vzorem pro děti, bavili jsme se o hrdinství a o tom, kdo jsou hrdinové. Došli jsme až k tomu, že existují lidé, kteří pomohou lidem, a my o tom vůbec nevíme.

A to už bylo jen malý kousek k Wintonovi a k tomu, že když přijel poprvé do Prahy, měl dobrou práci v bance a neměl vůbec důvod někomu pomáhat. Věděl ale, že by byl schopný něco uspořádat, a během několika týdnů a měsíců skutečně ty lidi zachránil. To mě fascinovalo.

V reportáži NPR také zazněla slova psycholožky, která téma dobře zasadila do kontextu a komentovala knihu tak, že jde o úvod nenásilného učení o tom, co se může stát. Myslel jsem si, že zvládnu své děti poučit o tom, co jsem prožil v komunistickém Československu, ale stejně pořád zjišťuju, že to rodilí Američané stále nejsou schopni pochopit. A tak může i tento příběh vyprávěný skrz hrdiny Věru a Nicholase být jistým úvodem pro studium o tehdejší tragické době.

Přeji pě

Je mi velkou ctí se dnes spojit s dámou, u které tak docela nevím, zda je zajímavější její životní osud, anebo příběhy, které píše. Monika Zgustová, spisovatelka českého původu, která žije od 80. let v Barceloně. Do španělštiny a katalánštiny překládá české autory - mimo jiné Bohumila Hrabala, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta.

Poprvé jsem ji jako autorku zaregistrovala před 5 lety, kdy vyšel v češtině její román Růže pro Stalina. Tu knihu jsem si několik měsíců poté, co vyšla, vezla s sebou před oceán a už ji mezitím zase odvezla zpátky do Čech, aby kolovala rodinou, všem jsem ji doporučovala. Biografický román o Stalinově dceři Světlaně Allilujevové mě naprosto strhnul. Nedávno vyšla nová kniha rozhovorů s ženami, které si prošly gulagy - Oblečené k tanci na sněhu. Silná témata a silné ženy. "Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," říká k tomu v rozhovoru Monika.

Za ženami, které komunistický režim odsoudil k životu v gulagu, jezdila nejen do jejich moskevských bytů, ale s některými se sešla i v Londýně nebo Paříži, kam emigrovaly. Jsou to všechno vlastně stejné příběhy a přitom tak jiné. Smutné, strhující, těžké a přitom plné naděje.

Tady je ukázka začátku jednoho z rozhovorů:

"Valentina je jedna z posledních žen, které v Moskvě navštívím, a za tím účelem pojedu na moskevské předměstí, kde žije. Vstávám velice brzy, protože musím jet metrem až za město a poté pokračovat příměstským vlakem, který nejezdí často a nemá pravidelný jízdní řád.

 Zdá se, že do Ščerbinky nikdy nedorazím, a tak to vzdávám. Posadím se na lavičku v parku, který obklopuje palác Caricyno, a volám paní Valentině, abych jí oznámila, že schůzku ruším.

 "Ale proč, moje zlatá? Proč, drahoušku?"

"Nemůžu k Vám dojet, nejde žádný vlak."

"Vy jste spisovatelka, že, krasavice moje?"

"Snažím se o to."

"A chcete napsat knihu?"

"Ano."

"A vy myslíte, že ta kniha spadne z nebe? Že se napíše sama? Podívejte, moje milá, když někdo po něčem opravdu touží, musí si za tím jít. Stůj co stůj! Jinak v životě nic nedokáže. Pokud vás od mé návštěvy odradí první překážka, zůstaňte raději doma a nic si neplánujte."

Se sklopenou hlavou zahanbeně čekám víc než dvě hodiny na nástupišti bičovaném vlhkým podzimním větrem a za zimní teploty, abych nastoupila do prvního vlaku, který jede do Ščerbinky."

Jak se Monika po tomto telefonátu cítila a jak rozhovor nakonec dopadl? I na to se ptám v podcastu Doma v Nola. Povídání s Monikou Zgustovou pro mě bylo něco jako terapie. Žena, která jako teenager s rodiči emigrovala přes Indii do USA, a pak si vybrala pro svůj život Španělsko, působí jako typický příklad kosmopolitního člověka. Kdyby právě nebyla pandemie, trávila by měsíc v New Yorku, kam pravidelně jezdí učit a nasávat Ameriku. Možná taky psát.

My dvě už máme naplánované kafe někde "na cestě". Pro vás je tady pozitivní rozhovor taky o tom, jak nepropadat zbytečným chmurům. A jak slibuju v závěru, tady je odkaz na jeden jazzový koncert, který vás na hodinku přenese úplně jinam.

Těším se na příště, můžete mě sledovat na Facebooku i Instagramu pod jménem Doma v Nola, děkuji za vzkazy, které píšete a pokud Vás zajímá nějaké téma, země nebo osobnost, dejte vědět. Inspirace není nikdy dost. 

Z New Orleansu zdraví Julie