Rok stačil a život se mu obrátil úplně naruby. Fotbalová kariéra také. Najednou už to nebyl jen ten dlouhán ze Slávie. Kluk samá noha, samá ruka, který přišel v sedmnácti do Prahy z Hulína a ve starém Edenu mu nemohli přijít fanoušci dlouho na chuť, ale player, jenž po čekání trvajícím pomalu půl století pomohl sešívaným zase k mistrovskému titulu. A kdyby jen to. On se Slávií postupoval Pohárem UEFA až do jarního semifinále a úplně na poslední chvíli se dostal i do reprezentace, která přivezla z evropského šampionátu v Anglii stříbrné medaile.

Pomalu půl století už uběhlo, ale pocit křivdy v něm pořád přetrvává. Vždyť mohl být u toho, když československá reprezentace porazila ve finále mistrovství Evropy v sedmdesátém šestém roce Německo a slavila zlato. Petr Slaný totiž patřil mezi čtyři náhradníky, kteří měli v případě postupu do finále za národním mužstvem do Bělehradu dodatečně přiletět.

Talent měl od samotného fotbalového Pánaboha. A měl ho tolik, že by ho mohl rozdávat. „Určitě si pro něj šel alespoň dvakrát. Ale když se otevřela brána s všelijakými vylomeninami a průšvihy, stál ve frontě v jednom kuse,“ říkával o Milanu Frýdovi legendární trenér Ladislav Škorpil, který zázračný talent „votroků“ vedl v dorosteneckém věku i potom, když se vrátil z angažmá ve Švýcarsku. Kam jinam než do Hradce Králové, kde vyrostl.